Údaje o obci

Radostín – malebná vesnička uprostřed krásné zalesněné přírody v blízkosti Velkého Dářka, ležící přibližně 15 km od Žďáru nad Sázavou, patřící do kraje Vysočina, v oblasti Českomoravské vrchoviny.

O Radostíně z kroniky Antonína Mišingera

Katastrální a politická obec, leží při temeni Sázavy a Doubravky ve výši 648 metrů nad mořem v sousedním okrese přibyslavském, v politickém okresu chotěbořském, župě pražské. Farou, poštou a telegrafní stanicí přísluší do Vojnova Městce, železniční stanicí do Ždírce.

Geologická stavba okolí

Základem geologické stavby okolí naší obce jest měkký útvar křídový. Od Velkého Dářska přes Radostín, Vojnův Městec, Krucemburk, Ždírec až k Labské Týnci táhne se úzké vyvýšené pásmo opuky a kvádrového pískovce; pruh tento obsahuje souvrství Bělohorských opuk, korycanských pískovců a permských lupků a vytvořuje zde úzký dlouhý teras, jinde úhledné hřbety a kopce. Příkré vyzdvižení tohoto pruhu ukazuje na jeho geologické stáří a jest dle toho křídlový tento útvar rozhodně starší než Železné hory, k jejichž úpatí přiléhá.

Východně od Radostína přiléhá ke zmíněnému pásmu prahorní útvar rulový, z něhož jsou celé Žďárské hory složeny. Severozápadně od Radostína, u Ranska, nachází se na lesních svazích shluk dioritu a serpentýnu, který zvětráním vytvořuje železnou rudu, dříve v Ransku tavenou. Žula vyskytuje se v malém množství v podobě malých loží u Račína („Skalka“ na „loučkách“).

Z mladších útvarů nacházíme západně od Radostína u lesíka Hátek hlínu cihlářskou (diluviální). Zde také počíná se rozsáhlé radostínské rašeliniště, které velikým obloukem k jihu prohnutým a u Malého Dářska končícím obklopuje radostínské pozemky. Rašeliniště toto jest nejznámějším a největším rašeliništěm v čáslavském kraji a jest 150 jiter veliké a místy až 7 metrů hluboké. Roku 1857 se zde dobylo (dle Riedlova slovníku naučného, heslo „Rašelina“) 8 ½ milionu cihel, jimiž lid říká prostě buchty. Dobývalo se zde patrně již v dávných dobách a rašelina dodávala se okolním železným hutím (v Polničce) a vápenice.

Asi 1500 cihel rašeliny má takovou výhřevnost jako dva metry měkkého dříví (= 1 sáh 30 palcového dříví). Rašelina má dvě odrůdy, kypřejší hnědou, která pokrývá vrch rašelinišť a pozůstává ze všelijak spletených a do hněda zuhelněných zbytků rostlinných; tato dobře vysušená snadno se zapaluje a dobře hoří. Rašelina černá počíná tak zvanou černou zemí, která jest smíšeninou tučné prsti a zemitých částek; tato se za palivo nehodí. Převládá-li organická hmota nad zemitou, stává se tato černá země rašelinou, která jest velice mazavá a měkká. Hodnota obou odrůd vysvítá z následujících průměrných čísel:

rašelina černá	rašelina hnědá	rašelina černá
průměrná váha	0,2 – 0,5	0,8 – 1,27
množství vody v %	9 – 14	10 - 15
množství vody v %	10 - 18	16 - 30
množství popele v %	2302	2116
výhřevnost
náhrada 1sáhu smrk	asi 11,35	asi 12,35
měkkého dříví, 30 palců	asi 11,35
dlouhého (= asi 2 m2 )	metrického centu

V nynější době jest radostínské rašeliniště opuštěno; v posledních letech rozděluje správa velkostatku malé části rašeliniště „ pod strání“ na dílce, které prodává pak radostínským občanům k dobývání.

V dávnověku, kdy byla veliká východních Čech zalita mořem, táhl se krajinou naší dlouhý úzký záliv (fjord) asi těmito místy, kudy Doubravka teče do Libice k severu; odtud uhnul se na východ až skoro po samé hranice. Některé hřbety českomoravské vysočiny byly již souší, tvoříce jeho břehy, jiné, které se nyní dosti vysoko vypínají, byly tenkráte ještě sníženinami. Jak dlouho tento stav potrval, není možno říci, než ukončen byl hroznou plutonickou katastrofou, při níž byla tato východní část Čech nadzdvižena tak, že moře odteklo, mnohé sníženiny byly mocně nadzdviženy a tenkráte nepochybně povstala ona podivuhodná a nejvýš zajímavá trhlina, jíž protéká nyní Doubravka a která jest známa pode jménem Doubravský úval. Odtékající moře zanechalo tu množství opuky a otisky mořských živočichů a hojných písků.

Vodopis

Jihovýchodně od Radostína ve výši 616 metrů nad mořem rozkládá se jeden z největších rybníků českých, Velké Dářsko, nesprávně též Žďársko zvaný ( Název „Žďársko“ odvozuje se chybně ode jména „Žďár“. – Ve všech listinách o tomto rybníku jednající výslovně se jmenuje „Darsko“ a sice podle jména lesa, kde bylo vystaveno.), jehož širá vodní pláň měří 206 hektarů. Rybník tento jest malebně se tří stran obklopen hlubokými lesy; celý západní břeh dotýká se bezprostředně velikého komplexu nádherných lesů rozlohy mnoha tisíců jiter, které se v mnohém ohledu rovnají lesům šumavským. Hlavním zdrojem Velkého Dářska jest voda z rašelinišť, kolem břehů rozprostřených, a v menší jen míře vody pramene sázavského, potoka od Nové Huti a od Karlova ( v listinách zván jest tento potok „Karel“ ) z polí přicházející. Radostínské rašeliniště poskytuje své vody zároveň druhému rybníku severně od Radostína ležícímu, Malému Dářsku. Do tohoto rybníka tekl v dřívějších dobách potok od Nové Huti a teprve koncem minulého století sveden byl do Dářska Velkého. Malé Dářsko leží na malém vodorovném plateau, jest nehluboký a nemá vůbec žádného přítoku. Po hrázi jeho vede okresní silnice z Radostína do Vojnova Městce; východní jeho břeh jest vrouben rašeliništěm prostoupeným jehličnatým lesem, severní břeh holým pahrbkem.

Mezi oběma rybníky severovýchodně od Radostína stojí v řadě sedm skoro úplně stejných chalup, zvaných Borky (někdy též Panská Bída) (Borky nazývány jsou rašelinné cihly; od nich má tato samota patrně své jméno.), průčelím obráceným k jihu k vodám Velkého Dářska a jeho černým hvozdům.

Oba dva jmenované rybníky, jakož i radostínské rašeliniště jsou velice zajímavým bodem; zde mají své vrchoviště řeky Sázava a Doubravka.

Při bedlivém pozorování jižního břehu Malého Dářska shledáme, že z rybníka, jeli ovšem dostatečně vodou naplněn, odtéká takřka nepozorovaně, ale nepřetržitě malý pramének vody, který nenápadně prosakuje rašelinami a u Borků mění se ve skutečný potok, tekoucí odtud do Dářska Velkého (Jest to patrně týž potok, který zván jest v listinách nejstarší doby „potokem Polnou“ a po jehož pravém břehu vedla Libická cesta). Jest tedy radostínské rašeliniště, resp. rybník Malé Dářsko zajímavým předělem vod Vltavy a Labe, neboť poskytuje své vody nejen Velkému Dářsku a má zde tedy svůj počátek západní pramen Sázavy, nýbrž i Doubravce: stavidlem Malého Dářska odtéká voda Štírovým potokem k rybníku Řece, kde spojí se s druhým pramenem od rybníka Doubravníka přitékajícím a odtud teče společný proud – hotová Doubravka.

Třetím velkým rybníkem v okolí obce jest Doubravník, romanticky rozložený v lese severozápadně od Radostína. Nedaleko od jeho jižního břehu najdete probořenou hráz rybníka, který zde dříve stával. Místo toho jest nyní loukou a dosud se zde říká „na Doubravníčku“

Do Doubravníka přitéká potok z lesa Žlábku, který přijímá v Brodku, u „pánovýho ubečku“, potůček z radostínských rašelinišť. Potok ze Žlábku jest druhým pramenem Doubravy; z Doubravníka teče shora zmíněný potok do rybníka Řeky u Ranska.

Místopis

V různých bouřlivých dobách zanikly v okolí naší obce dvě vesnice; nedaleko Borků v místech, kde nacházíme dnes pole zvané „na Lhotech“, obklopená lesem, stávala ves Lhota.

Dle Dra Drože zanikla prý tato vesnice v husitských válkách; míní se patrně rok 1422, kdy as byl klášter žďárský husity vypálen.

Toto mínění pokládám za nesprávné a to z následujících důvodů:

Když roku1457 prodával klášter Žďárský panu Mikulášovi rytíři z Buchova rychtářství vojnoměstecké se vším jeho příslušenstvím, ustanovuje se v kupní smlouvě výslovně, že „také rychtářové ze vsí Lhoty a Škrlovic mají slušeti pod rychtáře mynychperského ( = vojnoměsteckého ), neb ty vsi k Mynychperku (= k Voj. Městci) příslušejí“, aniž by se nějaká zmínka o tom činila, že jsou ta či ona vesnice pusté. Roku 1493, když pan Jan Boček z Kunštátu smlouvou polenskou prodával toto rychtářství nazpět klášteru, výslovně se již mluví o „městečku Městce s pustú tvrzí, a o „vsi pusté Lhotě“. V tom domnívám se viděti důkaz, že jak vesnice Lhota, tak i vojnoměstecké tvrz nezanikla ve vlastních husitských válkách, nýbrž v době mezi rokem 1457 a 1493, patrně ve válkách mezi českým králem Jiřím Poděbradským a uherským králem Matyášem. Za těchto válek dostali se Uhři daleko do Čech, i do naší krajiny, a jak z pramenů vysvítá, pálili a hubili obyvatelstvo hůře než se tak dělo v husitských válkách.

Dnes ovšem není po této vesnici ani stopy. Občas při orání v těchto místech vyorá se jakýsi předmět, nasvědčující, že toto místo bylo kdysi obydleno; obyvatelstvu jest známo místo i historie jeho, ačkoliv mylně se domnívá, že Lhota zanikla ve třicetiletých válkách.

Místo, kde stávala druhá zaniklá ves Radvanec, není známo. Patrně stávala v místech nynějšího lesa u tak zvan. „Synkova kopce“ u luk „Okrouhlic“, který byl roku 1784 zván „ lesem Radvancem“. Jméno toto dnes již zaniká, jen v paměti starších obyvatelů obce se udržuje dosud.

Ves Radvanec zanikla dle všech známek již ve XIV. století. O ní se zmiňují pouze dvě listiny z této doby, načež vůbec nikde o ní zmínek nenacházíme. Z lidového podání paměť na tuto vesnici úplně vymizela.

Kromě toho zanikla v neznámé době vesnice Mílikovice u Polničky a několik jiných na moravské části bývalého klášterského panství.

Kdy postaveno bylo oněch 7 chalup u Radostína, zvaných Borky, není mně známo. Byly-li postaveny v pozdějších dobách, snad se něčeho dopátrám v pozemkových knihách a katastrech obce Vojnova Městce, na jejímž katastru stojejí.

Mezi Malým Dářskem a rybníkem Řekou nacházíme „Štírův důl“, jímž protéká jeden pramen Doubravky. Lid jmenuje jej prostě „dolem“ a vypravuje si o jakési podzemní chodbě v něm, o čemž jsem se již dříve zmínil. Na strmých jeho stráních žije množství mloků a čolků, jimž říká zdejší lid „štíři“. V místech, kde „důl“ směrem k rybníku Řece končí, stojí mlýn a pila pana Rajchrta. Patří již k obci Hluboké.

Západně od Radostína v lese Hátkách a Vrchách jest pastviště v majetku obce; část jeho byla před 15 – 20 roky zasázena lesem. Pastviště toto přetíná okresní silnice, která zde činí veliký oblouk a vede do Vepřové. Jižně od vesnice, v rašeliništi nedaleko silnice stojí panská hájovna, tohoto času obydlená panským hajným Frant. Pohankou.

Jména určitých polí, luk a lesů zachována jsou od pradávna a nemění se. Pole zvaná jsou obyčejně dle toho, ke kterému gruntu patřívala. Tak známe např. pole „na Kašparovým“, „na Tománkovým“, „na Synkovým“, „na Kulhánkovým“, „na Dolníčkovým“, „za dvorem“ a tak dále. Jména tratí jsou totožná s označením z roku 1784, jak jsem je ve výňatku z josefínského katastru uvedl.

V místech, kde stával panský rybník roku 1784, na dolnějším konci obce, jest nyní louka; pod ní leží druhé obecní pastviště a dále k lesu a k Vel. Dářsku táhnou se obecní louky „Obecnice“.

Květena

Nejzajímavějším stanoviskem na celé českomoravské vysočině vůbec jest radostínské rašeliniště.

Z nejpamátnějších rostlin roste tu na druhém místě v Čechách Ostřice dlouhokořenná spolu s obvyklou květenou rašelinou, jíž nepříliš pestrého rázu dodávají četné suchopýry (suchopýr alpský, suchopýr pošvatý) s četnými jinými ostřicemi (ostřice nitkolistá, ostř. tuhá), s křípinami a sítinami. Ozdobou této květeny jest byzanovec krtkovitý, rojovník, žoravina, kyhanka a brusnice bažinná svými vždy zelenými listy a nádherně zbarvenými květy.

Na lukách najdeme starček potoční, hlavně na vlhkých a pramenitých místech, které svými žlutými a pomerančovými květy jsou přední ozdobou této květeny. V lesích setkáváme se vzácnějším sedmikvítkem, vrbinou hajní, kyčelnicí, žluťochou orlíčkolistou, rosničkou (sbíranou a do lékáren prodávanou), vlochyní, hořcem horním a kuklíkem.

Podrobnější výzkum botanický jeví se pro celé okolí velice nutným.

Podnebí

Českomoravská vysočina, k severu otevřená, má podnebí celkem drsné a náš okres, jehož značná část leží ve vrchovině Žďárské, na Železných horách a na kopčině západně od Doubravky, má podnebí vlhké, větrné a drsné; toliko údolí Doubravky od Libice k Běstivě má podnebí mírnější, podobné již krajskému (= kraj, rovina nízká oproti krajině horské; začíná u Chrasti, Něm. Brodu).

Říká se, že v halči je o kabát tepleji než v Chotěboři a o kožich tepleji než ve Vojnově Městci.

V „Meranu Chotěbořska“, v údolí Doubravky, daří se pšenice, cukrovka a ovoce, jež se odtud vyváží. Jih a západ okresu jest chladnější; z toho důvodu žně počínají o týden později než na Malečsku, z ovoce daří se jen tvrdé (jablka, hrušky); cukrovce se u nás vůbec nedaří, za to se hojně sázejí brambory, seje oves, žito, někde i len. Zima u nás počíná říjnem a končí až květnem; „ledoví muži“, dostavující se kolem 15. května, bývají opravdu ledoví. Květnové sněhy nebývají u nás žádnou vzácností.

Nejvlivnějším činitelem v podnebí naší krajiny jsou větry. Stálý proud od Brna k Chotěboři přes vrchovinu Žďárskou stupňuje se nezřídka ve větrnou bouři, jež vymrskává silnice, způsobuje pohromy v lesích a tvoří vysoké závěje, které vyléhají ozim. Bezvětří je vzácné a krátké.

S nadmořskou výškou a hojností lesů přibývá množství srážek. Nižší teplota v lesích a na výšinách sráží rychleji vodní páry, jež se sem buď přenášejí větrem nebo z dolin vystupují. Prší proto u nás častěji než v rovině čáslavské. Dní se srážkou počítá se u nás do roka 150, dní s bouřkou 18 až 20. Mimo to bývají u nás časté a husté mlhy. Nejsušší měsíc bývá v říjen a listopad, podzim bývá tedy krásný. Jinak jest u nás zdrávo. Vzduch jest očištěn větrem, deštěm a sněhem. Stáně, pláně a kopce jsou přístupny přímým slunečním paprskům, které ničí zárodky chorob a přinášejí výborné zdravotní podmínky.

Zimní záření je sice menší než letní, ale má vliv na tvoření krve, podporuje vývoj červených krvinek, nositelů to kyslíku v krvi a potlačuje chudokrevnost, jest tedy přímo léčivé.

Průmysl

Průmysl v naší obci jest velice skrovný. Ode dávna jest to hlavně průmysl textilní, suroviny dodávají faktorie ve Vojnově Městci, Krucemburk, někdy i v Hlinsku. Světovou válkou (první myslí autor) zaviněný nedostatkem surovin průmysl tento upadl a teprve po válce opětným dovozem bavlny oživnul. Poválečná krise výrobní dolehla i na tento druh průmyslu a zejména v roce 1922 dodávaly faktorie nepatrné množství surovin tkalcům, takže tito byli z veliké části bez zaměstnání. Počátkem roku 1923 poměry se poněkud zlepšily a nyní jsou tkalci plně zaměstnáni, ovšem za silně pokleslých mezd. Vyrábějí se hlavně bavlněné deky; mimo to i šátky, koberce apod.

Velice rozšířeným zdrojem výdělku v posledních 20 létech jest domácí výroba vlasových sítěk pro faktorie v Chotěboři a v Hlinsku. Před válkou a ve válce mzdové poměry v tomto odvětví byly ucházející, lidé za úmornou práci tuto dostávali poměrně slušný plat. Poměry po válce se zlepšily, hlavně v roce 1921; roku 1922 však nastal obrat. Hodnota peněz Německa, hlavního to konsumenta vlasových sítěk, rapidně klesala a současně stoupala hodnota peněz našich, což mělo za následek snižování mezd a samozřejmě také omezení výroby, neboť faktorie a velkoobchody nedělaly se zásob vzhledem k nejistým cenovým poměrům. Poměry tyto vládnou podnes; obyvatelstvo nachází z části skromný výdělek v pletení sítěk z hedvábí a podobného materiálu.

Z řemesel zastoupeno jest v naší obci kovářství (1), pekařství (2), truhlářství (1) a obuvnictví (1). Obchody dle § 38. živnostenského řádu jsou v obci dva, krupařství dvě (pekaři provozují zároveň krupařství). Hostince jsou v obci tři, z nichž pouze dva mohou pořádati taneční zábavy. Živnostníci neomezují se pouze pro svůj obor a věnují se napořád také zemědělství.

O obci